Historie karate

 

Karate je jedno z nejstarších a nejucelenějších bojových umění, ale také dynamický sport moderní doby, který dokáže vzbudit zájem diváků. Z psychologického hlediska karate patří mezi individuální anticipační kontaktní sporty. Úkolem je přemoci soupeře, oklamat ho a dokázat předvídat jeho chování. Trénink karate přináší hluboké uspokojení cvičencům každé výkonnostní úrovně a věku. Správně vedený trénink přispívá k rovnoměrnému tělesnému rozvoji, zvyšuje psychickou odolnost a posiluje žádoucí vlastnosti osobnosti. Pro dynamičnost a přitažlivou vnitřní atmosféru se karate stává stále vyhledávanějším sportem mladých lidí na celém světě.

 

HISTORIE KARATEDÓ

 

Pod pojmem karatedó (v překladu „cesta prázdné ruky“) se rozumí různé bojové systémy Japonska a Okinawy, v nichž se užívají údery rozličnými částmi těla, kopy a kryty. Není znám jediný zakladatel nebo tvůrce, je však doloženo, že zrod současných forem byl podmíněn míšením čínských a okinawských vlivů od 14. do 19. stol. Na poč. 20. stol. bylo karatedó přeneseno do Japonska, o což se velmi zasloužil Gičin Funakoši(1867-1957). Tam se přizpůsobilo ostatním formám budó. Karatedó je bojové umění s možností sportovního vyjádření. Soutěže jsou zajímavá možnost, ale představují jen malou část karatedó také proto, že jsou limitovány nejproduktivnějším věkovým obdobím.

Hlavní myšlenka spočívá ve vyřazení protivníka z boje jediným útokem. Pro dosažení účinnosti je třeba mít tělo uvolněné, toho však adept na počátku výcviku nedosáhne. Karatista by měl být dostatečně fyzicky vybaven. Je pravda, že samotným tréninkem karate se mnohé tělesné schopnosti a předpoklady rozvíjejí, avšak  není to dostačující a musíme jim věnovat zvláštní pozornost. Ideální je, aby budoucí karatista rozvíjel pohybové schopnosti už od dětství a aby byl už odmalička veden k nejrůznějším druhům sportů a her. Tímto beztrestně získá to, na co by musel vynaložit obrovskou námahu.

PROSTŘEDKY KARATE

 

Trénink karate užívá tří hlavních prostředků: kihon, kata, kumite.

  • Kihon je individuální cvičení základní techniky úderů, kopů, krytů a přemisťování. Při cvičení je důležité spojení dýchání s technikou. Všechny kryty, údery a kopy jsou spojené s prudkým výdechem.
  • Kata je stará tréninková podoba karate. Je to přesná sestava útočných a obranných technik prováděných v klasických bojových postojích. V podstatě je to vlastně boj se soupeři, které si musíme představit a kteří útočí z různých stran. Kata jsou podle své náročnosti rozdělena na žákovská a mistrovská kata.
  • Kumite – doslova “setkání rukou“ – je cvičení s partnerem. V kumite existuje řada forem, kdy počáteční formy se cvičí na místě bez přemisťování a nejpokročilejší formy se blíží povahou utkání v karate s uplatněním všech účelných technik. Ve sportovním zápase kumite zase vylepšujeme svou schopnost reagovat, orientovat se v prostoru, ovládat vlastní emoce a eliminovat soupeřův útok způsobem jakým mu neublížíme. To je podstata karate – bránit se tak, abychom soupeři umožnili uvědomit si, že další konfrontace nemá smysl.

ETIKETA V KARATE

V karate se přísně dodržují pravidla chování, musí je dodržovat každý karatista. Pozdrav v podobě úklony patří mezi důležité prvky etikety. Úklonou v stoje provádíme při vstupu a při odchodu z dodžo (tělocvična), při setkání s trenérem, před zahájením a ukončením zápasu nebo cvičení kata. Uctívání tradic je nesmírně důležité. Tradice nám pomohou pochopit celý vývoj, který nepřetržitě karate zdokonaluje. Rovněž trénink karatistů je založen na přísném dodržování discipliny. Karate nás učí nechovat se násilnicky. Agresivita a násilí je s etikou karate neslučitelná. Etická pravidla musíme dodržovat nejen v tělocvičně, ale i mimo ní. Karate nás učí bojovat nejen se soupeři, ale i s životními překážkami.   

 

PROČ JE KARATE VHODNÉ PRO DĚTI

  • harmonicky rozvíjí celý dětský organismus
  • rozvíjí sílu dítěte, rychlost, vytrvalost a obratnost
  • optimálně ovlivňuje koordinační schopnosti dítěte
  • dýchacími cvičeními napomáhá jeho zdravému vývoji
  • vychovává k disciplině, úctě k trenérovi a uctívání tradic
  • udělováním technických stupňů za pomocí pásů vhodným způsobem motivuje i děti, které nemají soutěžní ambice

Na základě praktických zkušeností s trénováním malých dětí lze konstatovat, že už čtyř až pětileté dítě si úspěšně osvojuje nácvik prvních úderů, krytů nebo kopů. Přesto rozhodující pro přihlášení do klubu je chuť dítěte sportovat. Je pochopitelné, že pro trénování takových malých dětí musí být vytvořeny vhodné podmínky a patřičná metodika. Děti nelze zatěžovat tvrdou přípravou a jednotvárným opakováním technik karate. Rovněž není dobré nechávat děti trénovat se staršími karatisty. Stále platí pravda, že výchově dětí se mají věnovat zkušení, nejlepší trenéři.

 

PSYCHOLOGICKÁ PROBLEMATIKA

Ovládání psychických stavů je pro každého jedním ze základních předpokladů úspěchu a účinného jednání v kterékoliv oblasti. To, zda se nám daří snadno nebo jen s obtížemi je ovládnout, je dáno mnoha okolnostmi: temperament, zkušenostmi, únavou a jinými faktory, ale také stresem v bojové situaci. Roli také hraje duševní odpočinek, který napomáhá obnovit práceschopnost psychiky a duševní energetický potenciál. Ve východních bojových uměních se nerušené fungování psychiky odvíjí od snížené vazby k vlastnímu já (ego). Všechny myšlenkové směry Východu tuto skutečnost velmi zdůrazňují. Ego se zde jeví jako oddělená podstata, odtržená od všeho ostatního a zvýrazňující sama sebe. Druhým důležitým problémem je dosažení klidu mysli, což je obecně velmi obtížné. Vědomí se zbaví všech myšlenkových obsahů dlouhou praxí a využíváním speciálních metod.

Jednou z metod je  to, že pozornost se přenese na jednu dominantní myšlenku – např. na proces dýchání – počítání dechů, buď celých cyklů, nebo jen výdechů, metod je takřka nepřeberně, řešení také nabízí jóga. Očišťující účinek nastává také tehdy, když je člověk plně zaujat svou prací nebo plně zaměstnán jinou činností, kdy jsou myšlenky na vlastní ego zcela opuštěny.Člověk se soustředí tak plně, že nezbude místo na myšlenky o vlastním já. V této souvislosti se vyzdvihuje jako potřebná vlastnost pokora. Bez pokory nastupuje arogance, která dále zvýrazňuje negativní aspekty našeho ega. Pokora vazbu na ego snižuje. I cvičení do únavy, prosazované např. v karate, pomáhá duši osvobodit od myšlenek na ego. Naproti tomu stav hypertrofovaného já, je typický vlastnostmi, které brzdí osobní pokrok: ješitností, přílišnou sebejistotou, nadutostí, domýšlivostí, nedůtklivostí, samolibostí, pýchou a arogancí. Jsou na překážku i ve společenské komunikaci. Člověk by se však měl zbavit i lenosti a roztržitosti, které rovněž brzdí jeho vývoj.

V bojových uměních platí, že na plně soustředěného člověka nelze zaútočit. Z toho důvodu hledá protivník možnost, jak soustředění obránce narušit. Okamžik, kdy pozornost poklesne, se japonsky nazývá suki čili prodlení. Nejčastěji se v bojových uměních vyskytne při myšlenkách na sebe sama. Má vlastně stejný dopad jako fyzické odkrytí. Je to projev psychiky, kdy člověk není schopen včas reagovat a nabídne tím příležitost protivníkovi. V boji se musí reagovat bez zastavení, jako když teče voda, bez fixování pozornosti na cokoli. Pokud je mysl neklidná a vnímání nepřesné, zmeškáme ten správný okamžik akce.

Kara ve slově karatedó (kara znamená prázdný) implikuje jak prázdné ruce, tak prázdnou mysl, tedy bez myšlenek. Také při každém tréninku bojových umění probíhá na začátku a na konci cvičení mokusó (vyčisti svou mysl) s cílem dosáhnout, aby mysl nebyla zavalena běžnými obsahy a mohla se sytit přednášenou látkou. Pak je produktivita učení vyšší. V boji je nezbytná především bdělost a jasná pozornost a současně i klid mysli a duševní stabilita. Pohled má být zaměřen na protivníka, ale sledovat se má periferním viděním. Na co se pohlédne přímo, na to je mysl „připoutána“. Periferně sledovat protivníka znamená také dříve spatřit signál k jeho pohybu, neboť ho sice nevidíme ostře, ale vidíme ho jako celek. Doporučuje se neužívat vědomé myšlení, nekalkulovat, neanalyzovat, spolehnout se na intuici. Pohled při sledování protivníka lze nasměrovat na hrudní kost, někdy na kořen nosu, atd. názory na to se různí. Všichni se však shodují, že „na protivníka je třeba dívat se jako na vzdálenou horu, tedy periferně, proto pohled není zaměřen na zvolené místo, ale přesně několik metrů za ně, tedy vlastně skrze ně.